Bezkonkurenčně nejlepším krajinářem je příroda sama. Je ukázkou bezpočtu variací symbiózy rostlin, jakožto i jejich přizpůsobivosti k půdním a klimatickým podmínkám. Samozřejmě nesmím zapomenout na nepřeberné množství písků, štěrků, valounů, balvanů a mnoho a mnoho dalšího, jež je běžnou součástí každé přírodní scenérie. S trochou nadsázky se z ní dá číst stejně dobře, jako z kterékoli učebnice, nebo knihy. Tak se kupříkladu stalo, že jsem pěšky přešel celý alpský hřbet z Vídně až do Monaka, abych si udělal lepší obrázek o alpské vegetaci, nebo se ocitl uprostřed venezuelských deštných pralesů, abych si prohlédl pískovcové útvary tamějších stolových hor… Mimochodem myšlenka rozsáhlejšího využití pískovce v soukromé zahradě je velmi živá a její zhmotnění čeká možná právě na Vás. V neposlední řadě nesmím zapomenout na několik cest do Střední Asie, kde vegetace přizpůsobená suššímu klimatu, bude možná zanedlouho příkladem i pro české zahrady. Stále je co objevovat. Návštěva každého místa vnukne nápad, jak to, či ono uplatnit. Zbývá jen doufat, že se mi podaří alespoň některé myšlenky ještě naplnit.